Vím, že už jsem to sem psala ale nemůžu si pomoct - čím víc
se umocňují některé skutečnosti a čím rychleji ubíhá čas, tím více se mi zdá,
že se to vůbec nestalo. Opravdu jsem tam jela? Bylo v kalendáři 20.6. 2011?
Prosvítalo slunce skrz okna v autobuse? Matně si vzpomínám na ten divnej
film – pohádku O Zoufálkovi a na tu chuť kafe z automatu. Překvapivě jsem
ani neměla motýlky v břiše a žádnou nervózu, protože se mi tam ani
nechtělo. Pak si pamatuju město, les les les a pak najednou zatáčka a město,
ten kruháč přes řeku. A pak ten výstup… Hubenýho kluka, kterej tam čekal,
nevyspalej po noční a kterej se mi vůbec na první pohled nelíbil. Cestu nahoru
k jeho bytu a pak překvapení, když otevřel dveře a ta garsonka byla tak
maličká, že jsem nevěděla, jak se tam vejde on sám, natož my dva, ale už
tenkrát tam byl ten zvláštní odér něčeho, o čem jsme oba věděli, že se to stane
jednou za život nebo nikdy.
Bože píšu tohle v nějakým divným rozpoložení…
Vždycky když mě to přepadne, je mi jako bych měla někde v sobě kuličku která po těhlech myšlenkách vyleze z krabice a pohltí všechny moje myšlenky, pocity a zanechá prázdnotu, která je tak strašlivá, že se jí lze dotknout.
A pak ty čtyři dny.. čtyři dny kdy jsme se oblíkali jen když
jsme potřebovali dojít na nákup a kdy jsme šli do města, protože se to tak
nějak čekalo, aniž by kdokoliv z nás po tom toužil…
A já se pořád musím ptát – bylo to osudový či ne? Co byla
pravda a co lež? A nakonec - kde se stala chyba?
Já jsem se rozešla s tebou, ale tys mě opustil mnohem, mnohem dřív...
Stává se tu z toho místo kam píšu svoje nářky a fakt se za to stydim:(