Voníš jako čajovna..

Vím, že už jsem to sem psala ale nemůžu si pomoct - čím víc se umocňují některé skutečnosti a čím rychleji ubíhá čas, tím více se mi zdá, že se to vůbec nestalo. Opravdu jsem tam jela? Bylo v kalendáři 20.6. 2011? Prosvítalo slunce skrz okna v autobuse? Matně si vzpomínám na ten divnej film – pohádku O Zoufálkovi a na tu chuť kafe z automatu. Překvapivě jsem ani neměla motýlky v břiše a žádnou nervózu, protože se mi tam ani nechtělo. Pak si pamatuju město, les les les a pak najednou zatáčka a město, ten kruháč přes řeku. A pak ten výstup… Hubenýho kluka, kterej tam čekal, nevyspalej po noční a kterej se mi vůbec na první pohled nelíbil. Cestu nahoru k jeho bytu a pak překvapení, když otevřel dveře a ta garsonka byla tak maličká, že jsem nevěděla, jak se tam vejde on sám, natož my dva, ale už tenkrát tam byl ten zvláštní odér něčeho, o čem jsme oba věděli, že se to stane jednou za život nebo nikdy.

Bože píšu tohle v nějakým divným rozpoložení…

Vždycky když mě to přepadne, je mi jako bych měla někde v sobě kuličku která po těhlech myšlenkách vyleze z krabice a pohltí všechny moje myšlenky, pocity a zanechá prázdnotu, která je tak strašlivá, že se jí lze dotknout.

A pak ty čtyři dny.. čtyři dny kdy jsme se oblíkali jen když jsme potřebovali dojít na nákup a kdy jsme šli do města, protože se to tak nějak čekalo, aniž by kdokoliv z nás po tom toužil…

A já se pořád musím ptát – bylo to osudový či ne? Co byla pravda a co lež? A nakonec  -  kde se stala chyba?

Já jsem se rozešla s tebou, ale tys mě opustil mnohem, mnohem dřív...

Stává se tu z toho místo kam píšu svoje nářky a fakt se za to stydim:(